blog maryann na Blog.cz

Většina z nás přetvářku nesnáší, ale lidí, kteří jseou za všech okolností sami sebou je velmi málo - tedy pokud vůbec existují.

Co vlastně schováváme pod maskou?

Samozřejmě si vybavíte lidi, co skrývají své špatné úmyly a snaží se získat naši důvěru. Asi každý z nás už v životě někomu takovému naletěl. Ale neznamená to, že každý, kdo něco skrývá, je nutně špatný člověk.

Můžeme pod maskou úsměvu skrývat vlastní špatné pocity - prostě proto, že nechceme, aby si o nás naši blízcí dělali starosti.

Můžeme předtírat sebevědomí a zakrývat tím, že se za něco stydíme. Snad každý někdy lhal, ne aby ublížil, ale proto, aby se v očích druhého stal lepším než doopravdy je.

Předstíráme náklonnost k někomu, kdo nad námi má moc, přestože ho nesnášíme.

Každý hrajeme určité role. Neříkám, že je to ideální, ale nemusí to nutně znamenat, že jsme špatní lidé. Jen jsme prostě jenom lidé.

Minulý týden jsem byla na pohřbu svého kamaráda, který, jak už jsem psala z neznámého důvodu spáchal sebevraždu.

Když jsem stála mezi lidmi, kteří se s ním přišli rozloučit první co se mi honilo hlavou bylo: "Ty pitomče vidíš, kolik je tady lidí? Ani se sem nemohou vejít. A těm všem na tobě záleželo! Jak jsi jim to mohl udělat?" Možná to není to pravé, na co by měl v té chvíli myslet. Výčitky nemají smysl a na to, aby mu v tom nikdo zabránil, je už pozdě. A pak přišla jeho žena, museli ji vést, nebyla schopná ani sama jít. Nikdy jsem neviděla tolik utrpení. Nikdy jsem nezažila nic tak strašného. Všechno ostatní se najednou zdálo tak bezvýznamné.

Vrátila jsem se domů a do večera koukala do zdi, kouřila a nepřestávala brečet. Přemýšlela jsem o tom, co vede člověka, který má krásnou ženu, zdravého tříletého syna, hromadu kamarádů a dobrou práci k tomu, že se rozhodne ukončit svůj život. Možná bych to mohla pochopit líp než ostatní. Také mám své depresivní stavy a také jsem svého času přemýšlela o sebevraždě, ale nějaký zakořeněný pud sebezáchovy mě v tom vždycky zabránil. Jenže můj důvod byl tenkrát ten, že jsem si připadala nedůležitá. Měla jsem pocit, že bych nikomu nechyběla, že by si snad ani nikdo nevšiml, že tady nejsem a pokud ano, možná by beze mne mohli žíp lépe. Moje nemoc totiž neztěžuje život jenom mě a to si dobře uvědomuji. Tenhle problém můj zesnulý kamarád neměl.Už se nikdy nedovím, co se mu honilo hlavou, existují jen domněnky.

Kamarádova smrt mě přiměla přehodnotit některé své životní postoje. Předtím jsem brala sebevraždu jako svobodné rozhodnutí, na které má každý člověk právo. Při pohledu na jeho trpící rodinu jsem tento názor změnila. Všem jim ublížil a navíc opustil své tříleté dítě, které si ho sotva bude pamatovat. Zničil mu svým "svobodným rozhodnutím" život, stejně jako své ženě a ostatním nejbližším členům rodiny.

Dlouho jsem nad tím přemýšlela, vlastně jsem několik dní po pohřbu nemyslela na nic jiného....

A potom jsem si uvědomila, že problémy, které jsem dřív řešila a které většina z nás řeší, vlastně žádné problémy nejsou. Nezáleží na hloupém testu ani na tom, jestli dodělám školu teď nebo až za rok. Nezáleží na minulých partnerských vztazích, které nevyšly, na tom že jste se s někým pohádaly a už vůbec ne na tom, že vás někdo pomouvá. Jsou to prkotiny a my si jimi necháme kazit čas na tomto světě. Není to škoda? Měli bychom žít život podle sebe a nenechat se rozhodit nedůležitými věcmi, protože jednou může přijít opravdový problém. Měli bychom si uvědomit, že pokud je náš největší problém nedodělaná diplomka, nepřejícný kolega v práci nebo hádka s partnerem, jsme vlastně šťastní lidé. To všechno nějak dopadne, to všechno se dá řešit nebo se s tím smířit. Opravdový problém je to, co se řešit nedá. Když přijdete o někoho, koho jste měli rádi, nikdo vám ho nevrátí a smířit se s tím je nesmírně těžké, téměř nemožné a vždy trvá velmi dlouho...

Co je pro mě v tuhle chvíli nemožné?

1. přestat blogovat a začít psát bakalářku :-)

2. vzdát se dobrých akcí

3. stát se milionářkou

4. zahodit cigarety a už nikdy si nezapálit....

5. zařídit aby se přeskočila zima a bylo zase léto :-)

Ale kdo ví, třeba se ránoo budou věci jevit možnější (aspoň u bodu 1 by to bylo vhodné ...)

Dobrou noc

Všechno co o sobě teď můžu napsat mi připadá tak triviální. Jsem normální holka, VŠ studentka, 22let. Žiji střídavě na studentské koleji a s rodiči v našem domku na vesnici na kraji světa. Jsem momentálně nezadaná, ale rozhodně ne sama. Mám úžasné kamarádky,které mě drží nad vodou i v těchto ne moc příznivých časech....ale o tom potom.

Po krátké odmlce jsem se rozhodla začít znovu blogovat....od nuly a snad - když ne líp - tak aspoň stejně dobře jako dřív :-)